Haňulinka - Španělsko

                        ...pobřeží Španělska...                                                         ...a zase Španělsko...

                   ...cestování se španělským Clickair...                                            ...i ve Španělsku je sníh...

                      ...spousta lidí v Sevillle...                                                      ...a v Huelvě taky...

                        ...první jeli hasiči...                                                                   ...nechyběly Disneyho postavičky...

...vůz prvního krále...

               ...Simpsonovi...                                         ...nezbytní jezdci na koních...                             ...Shrek...

                        ...vůz druhého krále...                                                                     ...vůz třetího krále...

neděle: Dneska jsem se z postele vyhrabala asi v půl dvanácté. Takže španělský denní režim jsem opravdu nezapomněla. V poledne jsem si dala snídani a přemýšlela jsem o tom, co asi dělají všichni doma, jak mamča dokončuje nedělní obídek, jak bráška s Mončou dospávají včerejší oslavu narozenin, která byla jistě bouřlivá, nebo jsou někde venku s psíkama. Kdo ví, jestli si na mě někdo taky vzpomněl. Všichni mi moc chybí. Fyzicky jsem sice taky ve Španělsku, ale psychicky jsem ještě pořád doma. Odpoledne jsme se Zuzkou prolenošily, do ničeho se nám nechtělo. Taky jsme si povídaly, jak jsme se měly doma krásně. Ale těch zbývajících osmdesát dní tady snad uteče jako voda a pak si budu doma nadávat na spoustu starostí, které mě čekají a říkat, jak mi v tom Španělsku bylo dobře.

 15. týden: 7. ledna 2008 - 13. ledna 2008

pondělí: Dneska je volno. Takže do školy se nemusí. Hned jak jsem ráno asi v půl jedenácté vstala, pustila jsem se do úklidu celého bytu. No a jelikož se tady naposledy uklízelo skoro před měsícem, tak tu bylo prachu mrtě. Ve dvanáct jsem konečně odhodila kýbl s mopem a hadr. Úklid hotov! Konečně jsem si nachystala snídani. A pak jsem celý zbytek dne strávila v postýlce, vařila si jeden čajík za druhým a bylo mi príma. Do školy se mi nic dělat nechtělo. Nakonec jsem ale podlehla a aspoň jsem si prošla poznámky ze školení, které proběhlo před vánocemi. No a jelikož jsem zjistila, že tomu vůbec nerozumím, tak jsem to nakonec zavřela. Práce mi nikam neuteče a stejně mě to zítra čeká naplno. Večer nás přišla navštívit Blanka. Dělaly se Zuzou úkoly do španělštiny. U toho jsme popíjely tinto a povídaly si. Byl to takový pohodový večer.

úterý: Hned ráno jsem naklusala do banky vybrat penízky a zaplatit nájem. Jelikož naše maďarské spolubydlící přijedou později, tak jsme nájem za ně platila ze svého. No a pak už hurá do školy. Hned jsem se potkala s Arizou, pak s Tamarou a ještě s Fernandem, Rosiou a Elisou. Ariza se mě ptal, jak jsem se měla a jestli jsem se viděla s Vítovou a s Blankou. No jak jsem se asi mohla mít doma?! Samozřejmě skvěle. A pak jsem už s poznámkami v ruce zkoumat, jak se ten přístroj zapíná, jak se s ním pracuje a jak se vůbec ten program ovládá. Školení před vánocemi bylo sice super, ale já už byla myšlenkami někde jinde. Skoro nic si z toho nepamatuju. Zítra máme mít s Arizákem a s Tamarou posezení nad přístrojem. Snad si aspoň na něco vzpomenu, jinak to bude pěkná ostuda. Taky jsem si dopisovala s mamčou a s Ivčou. O siestě jsme se se Zuzkou vypravily na mega nákup do Carrefouru, protože moje přihrádka v ledničce zeje prázdnotou a já přežívám na pizze z mrazáku. Sotva jsme ty tašky přivlekly domů. Pak jsme něco málo pojedly a zase zpátky do školy. Odpoledne se stavil Tobík, protože potřeboval něco vytisknout. Tak jsme si říkali, že bysme měli udělat nějakou uvítací párty po vánocích. No uvidíme, uvidíme. Večer, když jsem si chtěla dát aspoň tu vlažnou sprchu zakončenou teplou vodou ohřátou na sporáku, zjistila jsem, že už ani ta vlažná voda nebude, protože došel plyn nadobro. To máme teda krásný povánoční dárek. 

středa: Dneska pokračovala moje seznamovací akce s přístrojem a programem. No že bych z toho byla zrovna dvakrát moudrá, tak to se říct nedá. Arizák na mě asi zapomněl nebo co, takže jsem se ho za celý den nedočkala. Před dvanáctou se stavila Blanka kvůli tisku nějakého souhrnu do Strategy managementu. Takže aspoň malé oživení dne. Na siestu jsem si zaskočila domů na obídek. Zuzka byla doma, tak jsme řešily, co uděláme s tím naším gasem. Jsou dva možnosti. Buď zkusíme zavolat na dovoz a budeme doufat, že se nám tu bombu tentokrát dovezou, a nebo si uděláme gas trip taxikem a budeme doufat, že na té benzince u Carrefouru budou mít by správné oranžové bomby, které potřebujeme. Pro začátek zvítězila první možnost. Takže odpoledne Zuza volala na dovoz gasu. Tentokrát nemluvila se záznamníkem, ale přímo s nějakým chlapíkem. Šikulka domluvila gas na zítra na ráno. A mají by ho dovést mezi devátou a půl desátou. Tak to jsme teda obě strašně zvědavé, jestli to tentokrát vyjde. Dnešní umývání vlasů studenou vodou a nebo ohřátou vodou na sporáku bylo skoro o nervy. Ale nakonec jsem to zvládla. Co já bych dala za teplou sprchu doma.

čtvrtek: V noci jsem vůbec nemohla spát. Pořád jsem se převalovala a koukala na hodiny, abych náhodou nezaspala. I když budík byl pro jistotu nařízený na půl devátou. Dneska měli někdy od devíti do půl desáté dovést gas. V půl deváté už jsem pochodovala po bytě a mezi snídaní a přípravou do školy jsem vyhlížela z okna, jestli teda už jedou nebo ne. Devátá pryč, půl desátá taky, nervozita stoupá a gas pořád nikde. Když už jsem to pomalu začala vzdávat a přemítala jsem, jak si asi zase uděláme gas trip taxíkem, ha! zvoní zvonek dole u dveří!! Jak libí zvuk. Zvedla jsem sluchátko a na moje „Si!“ se ozvalo „gas“. Oni ho vážně přivezli. Takže jsem honem dole otevřela (co kdyby si to náhodou ještě rozmysleli) a s otevřenými dveřmi s prázdnou bombou a penězi v ruce jsem nedočkavě čekala, až ten chlapík doveze novu bombu nahoru. A dovezl. A byl to fešák. Sice byla bomba o euro dražší než loni, ale hlavně že je doma. Tak a teď jen doufat, že nebude rozbitá karma a voda poteče opravdu teplá. Naštěstí Zuzce teplá voda tekla, takže snad bude vše ok. Sice teda není úplně nejteplejší, ale aspoň něco. Takže po této velkolepé akci vzhůru do školy. Ve škole jsem se celé dopoledne pokoušela přihlásit na net. A pořád nic. Moje štěstí bylo asi pro dnešek vyčerpáno. Nakonec se naštěstí vše po poledni umoudřilo a připojení se podařilo. Pak jsme řešily s Blankou po icq naše státnice. Ona se teď zrovna na ty únorové chystá. No a já docela přemýšlím, že bych šla na ty květnové. Ale ještě uvidíme. Na siestu jsem si zaběhla domů na oběd. Zuzka se zrovna chystala k druhé Blance. Dala jsem si jen pizzu a hurá zpátky do školy. No a pokračovalo studium přístroje. Tentokrát jsem dokonce sáhla i po manuálu. Asi v pět mi došla smska od Zuzu, že nemám jíst, že jsme pozvané na půl osmou na večeři ke klukům. Doma jsme se sešly asi v sedm. Protože Zuzku bolela celý den hlava, tak si na chvilku lehla. Pak chtěla ještě deset minut a ještě deset. No a tak jsme ke klukům nakonec dorazily ve čtvrt na deset. A podařilo se nám je probudit. Hlavní šéfkuchař Tobík u nich ještě nebyl. Prý volal, že jelikož nemá uvařené brambory tak, že se původní jídelníček (bramborové knedlíky s něco jako španělskýma ptáčkama) ruší a že bude guláš s kynutým knedlíkem. Guláš nakonec byl, ale až o půlnoci. Takže taková půlnoční večeře. V jednu jsme se všichni konečně vyprdelkovali od kluků a vzhůru do Mombasy na první erasmáckou párty tohoto roku. Cestou jsme ještě vyzvedli Blanku, která se před tím utíkala převlíknout do svého diskotrička. V Mombase bylo spousta lidí. Chvilku jsme tam pobyly a prohodily pár slov se známýma osůbkama. Ale protože Zuzču začala opět strašlivě bolet hlava a mně nebylo zrovna dvakrát dobře, rozhodly jsme se vydat na cestu k domovu. Do postýlky jsme se dostaly asi ve tři. Zuza měla školu ráno na devátou, no a já si pro jistotu nastavila budík na půl desátou, abych byla v deset ve škole.

                          ...gulášek od Tobíka...                                                               ...a takhle jsme si se Zuzčou baštily...

pátek: Po včerejší párty bylo dnešní vstávání trochu těžší. K tomu ještě byla venku ráno mlha a hnusně. Takže to mi na náladě taky moc nepřidalo. Ve škole jsem pokračovala ve studování metody a přístroje. Taky jsem se pustila do hledání nějakých nových článků. Celý den mi bylo blbě. Můj žaludem si dělá co chce. Takže snídaně, oběd, ani večeře nepřipadaly v úvahu. Ze školy jsem šla brzo, asi ve čtyři. A protože se mi nechtělo sedět ve studeném bytě, šla jsem se projít. Cestou jsem se stavila v Mercadoně. Bohužel dobrý chlebík neměli, takže jsem koupila aspoň strouhánku na řízky a grahamovou bagetu. Bagetu jsem do sebe postupně za odpoledne nějak nasoukala. Víc jsem do žaludku vpravit nezvládla. Ale byla moc dobrá. Když jsem přišla domů, padla jsem do postele a chvíli spala. Večer jsem pak ale nemohla vůbec usnout. Takže zvítězila pohádka a o půlnoci sladký spánek v teplé postýlce.  

...tak takhle to vypadá, když je krásně a když na Huelvu padne mlha...

sobota: Po dlouhém přemlouvání sama sebe, se mi v půl dvanácté podařilo vylézt z teplého pelíšku. Jelikož se můj žaludek i dneska rozhodl stávkovat nebo co, snídaně se skládala se suchého rohlíku a černého čaje. Víc jsem pozřít nezvládla. Když vstala Zuza, přišla s tím, že volala Blanka, že když je venku tak nádherně, tak bysme mohly odpoledne jít na kafčo. Takže proč ne. Čerstvý huelvovský smrádek mi snad udělá dobře. Po druhé jsem se sešly s Blankou před jejím barákem a pokračovaly směrem ke kafetérii. Cestou jsme to vzaly kolem starého stadionu a udělaly několik foteček téhle možná kdysi hezké stavby. V kafetérii jsme si sedly na zahrádku, holky si daly kafčo a já čajík. Pak si ještě daly palačinky s čokoládou a s karamelem. No a já si zaběhla koupit suchou bagetu. Palačinky vypadaly skvěle. Holkám ale moc nechutnaly. Takže si někdy budeme muset udělat palačinky svoje. Ty budou lepší. Bylo krásně, sluníčko svítilo, takže jsme povídaly a vyhřívaly se.  Tady je to počasí jako na houpačce. Sice je docela teplo, ale pořád pod mrakem. Dnešek byl první den v novém roce, kdy bylo nádherně. Asi v šest jsme naše odpolední lenošení ukončily. Blanka se šla převlíknout do něčeho teplejšího a pak se Zuzkou vyrazily na běh po obchodech v centru, užívaly si povánočních slev a nakupovaly a nakupovaly. Já s mým nemocným žaludkem jsem to vzala přes Mercadonu, kde jsem koupila grahamové bagety a chleba, domů. Na nakupování jsem vůbec neměla náladu. Pak jsem padla do postele, podívala se na další pohádku a o půlnoci šla chrupkat.

                   ...jedno z Plaz blízko našeho domu...                                      ...taková normální čtvrť...

               ...starý stadion - zezadu...                                                                      ...a ještě jednou zepředu...

                          ...no a taky z boku...                                                           ...a takhle vypadá zblízka...

                            ...Zuzanka a Blanička...                                                           ...čajík v kavárně...

...byl jednou jeden domeček...a nebo jich bylo víc?...

...a ještě jednou ukázka bydlení v Huelvě tentokrát s trochou zeleně...

neděle: Dnešní den byl odpočinkový. Jelikož venku bylo počasí, že by ani psa nevyhnal, vyhrála postel. Vstávala jsem asi v půl dvanácté. Konečně mi dneska bylo líp, takže jsem bohatě posnídala. K suché bagetě a čaji jsem přidala dokonce i banán. No a pak jsem se pustila do pojednání k disertační práci. Pořád se rozmýšlím, jestli jít na státnice už v květnu a nebo je nechat až na prosinec. No zatím mně chybí jedna zkouška a napsat to pojednání. Samozřejmě čím dřív to budu mít z krku, tak tím líp. Menší problémek je v tom, že přihláška ke státnicím a s tím spojení pojednání a zvládnutí všech musí být do 30. března. A jelikož mám v plánu vrátit se domů 26. nebo 27. března, tak netuším, jak to zmáknu. No uvidíme, uvidíme. Učení mučení jsem prokládala posloucháním muziky a hraním her. Den utíkal jako voda. Asi v šest přiběhla Nora, že jí někdo na ulici ukradl notebook. Šla z počítačů a u našeho baráku jeli kolem dva kluci na motorce a strhli jí tašku s notebookem z ramene. Měla v ní i doklady. Takže hned volala na policii a pak šla na stanici. Strašný. Do školy to máme pět minut a nikdy by mě ani nenapadlo, že se na takovém kousku cesty může něco takového stát. Vůbec si nedovedu představit, že by se mi něco takového stalo. Mám v počítači úplně všechno. Asi bych sedla na první letadlo a už by mě tady nikdo neviděl.  

 16. týden: 14. ledna 2008 - 20. ledna 2008

pondělí: Tak je tu další pondělí a s ním další týden. Tento týden už musím fakt začít něco měřit, jinak budou aspoň z nějakých výsledků žádné výsledky. Takže jsem se do toho dneska pustila. Jenže hned na začátku se vyskytl menší problémek. Nějak se rozbila pumpa na přímé dávkování. No super. Tamara ji zkoušela opravit stylem zmáčknout všechna tlačítka, která na ní jsou, ale marně. Pak jsem se dozvěděla skvělou to věc – jiná stejného typu není. Takže asi teď budu další, nevím jak dlouhou, dobu čekat na opravu. Tamara sice přišla s náhradním řešením a dala mi pumpu jiného typu, ale ta byla moc rychlá. Co teď? Tak mi to nedalo a zkusila jsem ji nějakým způsobem opravit sama. Ani nevím jak, ale povedlo se. Můžu měřit. Takže dneska jsem optimalizovala a kalibrovala přístroj, jen to jelo. No a taky jsem si psala s mamčou a s Ivčou Míčkovou. To jsou teď, kromě Monči, Zuzky, brášky Zdendy a sestřenice Ivulky, takoví moji informátoři o novinkách doma a spojky z domovem. Ještě že je mám.

úterý: Tak je tu další den optimalizace, kalibrace a měření standardů. Dopoledne jsem ještě písla Vítové, kvůli těm mým státnicím. Snad mi poradí. Pořád to tak nějak řeším. Ale pořád nevím a nevím.  Po siestě se vyskytl opět další problém. Zavřel se mi program na ovládání přístroje a za nic na světě to nešlo spustit. Takže mi nezbývalo, než jít zase otravovat Tamaru. S mým štěstím jsem tam zrovna narazila na Arizáka. Takže na mě oba koukali, jako kdybych byla idiot největší a neuměla lautr nic. Šli se mnou do laborky, Tamara to vzala rázně a vypnula počítač úplně. No a pak už všechno šlo, tak jak normálně mělo. To jsem mohla udělat taky. Ale nechtěla jsem to řešit tak nešetrně. No co už. První dva dny jsou za mnou a pořád se jenom něco kazí a nic nejde, tak jak by mělo. K tomu ještě nevím, co dál. Přepadla mě z toho pěkná depka. Navečer mi psala sestřenice Ivča. Zrovna vymýšlela písemky pro svoje žáčky. Jeden testík z vlastivědy mi poslala. No odpovědí na některý otázky jsem si teda moc jistá nebyla. A to byl test pro čtvrťáky. Večer jsem to všechno konečně zabalila a šla domů. Byla u nás Blanka a se Zuzkou cosi sepisovaly. Vůbec se mi nechtělo s nikým mluvit a nejradši bych někam zalezla a byla sama. Když jsem si chtěla uvařit čajík, čekalo na mě v kuchyni překvapení. Hora neumytého nádobí. A ještě ke všemu měly Maďarky můj kastrůlek na čaj odtažený u sebe v koupelně. Super Super Super. Tak to si ani nemám v čem ten čaj uvařit. Všechny hrnce jsou buď špinavý a nebo někde pryč. Takže jsem to nádobí umyla. Někdy se ptám, kde a s kým já to žiju? Mám toho taky plný zuby. Nejradši bych dneska sbalila kufry a alou domů.

středa: Když jsem dneska ráno asi v devět lezla z postele, už u nás byla Blanka a spolu se Zuzkou vymýšlely do jakéhosi podivného předmětu prezentaci o srovnání dětství babiček a dědečků v Čechách a ve Španělsku. Moje celkem slušná depka ze včerejška pokračovala. No a pomalu mně dochází nápady, co mám všechno zkoušet dělat. Takže dneska jsem ještě vyzkoušela metodu, kterou jsme před vánocemi dělali na tom školení. Bohužel výsledné grafy vypadaly ale úplně jinak než v prosinci. Asi někde nějaká chyba. Ale metodu jsem zkoušela celé dopoledne. Mezi tím jsem si ještě psala s Blankou a řešily jsme státnice a měření tady. Ve dvě jsem to zabalila a šla se domů najíst. A jelikož jsou naše maďarské spolubydlící bordelářky nejvyššího stupně a na úklid, který měly mít tento týden prostě tak nějak pozapomněly, tak jsem i uklidila byt. Po siestě jsem ve škole pokračovala v práci ala pokus omyl. Jenže večer už jsem vážně nevěděla, co dál. Nezbývalo nic jinýho, než naklusat za Tamarou. Ta mi vysvětlovala asi hodinu, s čím bych měla teda začít. Jenže když té metodě nerozumím, tak to prostě moc nechápu. Tamara zase moc nechápala, čemu na tom nerozumím. Vždyť jsem přece měla školení, kde mi ukázali, jak s tím přístrojem pracovat. Takže jsem byla úplně na dně. Asi tady končím. Dělají tady ze mě úplnýho blbce. Já si připadám, že jsem asi debil, že tomu nerozumím. Z posledních sil jsem Tamaře vysvětlila, že školení bylo sice super, ale ne všemu jsem rozuměla a že to u nás ve škole chodí trochu jinak a většinou je někdo, kdo nám na nějakým vzorku ukáže co a jak. Pak jsem přišla do laborky a asi za pět minut došel Arizák, že si zítra sedneme u přístroje a řekneme si, co teda mám dělat. Asi za ním byla Tamara a řekla mu, jak se věci mají, že naprosto netuším, která bije. Skoro čtyři měsíce na mě kašlou a pak si asi představují, že po jednom školení ve španělštině budu pracovat sama a všechno budu vědět nebo co. Nejvíc mě štve ten jejich přístup. Vůbec nikdo ani nepřijde, aby se mě zeptal, jak to jde a poradil mi. Musím dojít já. Mně je pak blbý, že je pořád otravuju. Pak se cítím jako úplnej blbec, že za nima chodím s každou blbostí. Jenže já těm metodám moc nerozumím. Základy sice mám, ale tím to hasne. Kdybych byla doma, tak si to nastuduju, ale taky vůbec nic nemám. Ale co, jinak, než že je budu pořád otravovat, to asi nepůjde.

čtvrtek: Dneska jsem měla v deset mít tu slavnou schůzku s Arizou a s Tamarou. Jelikož mi Tamara včera ještě řekla, co všechno bych jí zítra měla ukázat, tak jsem ráno vstávala v osm. No bylo to celkem peklo. Z postele se mi vůbec nechtělo. Ale musela jsem. V půl deváté ve škole ještě nikdo nebyl. Takže jsem měřila a měřila. A nakonec jsem měla i to, co jsem snad ani mít nemusela. Padla desátá, nikdo nikde. No co, tak na mě asi zase kašlou. V jedenáct se dohasil Ariza do školy. Ale opět mi neřekl ani slovo. Takže dneska asi žádná schůzka nebude. Nakonec ale byla. Asi ve dvanáct. V podstatě to probíhalo tak, že jsem Tamaře řekla, co jsem naměřila a pak jsme řešili, co mám dělat dát. Tamara zasvěceně mluvila, no a Ariza se jí pořád na něco ptal. On snad vůbec ani neví, co mám dělat. Sice si vymyslel skvělou metodu, na kterou jsem taky tři měsíce čekala, ale teď prostě asi neví. No ale na druhou stranu, ještě že tam byl a že se ptal. Aspoň jsem se dozvěděla o své další práci víc. Dneska mi konečně napsala mamčinka. Už jsem opravdu potřebovala vypsat se jí z toho mýho trápení tady. A hlavně jsem potřebovala zase slyšet, že jsem ta její šikovná holka a že to všechno určitě zvládnu. Odpoledne jsem hupla na nákup. Z malého dokupování chybějících věci se nakonec vyklubal obr nákup. Ale na čtrnáct dní je zase pokoj. Siestu jsem si dneska docela protáhla. Pak jsem opět pokračovala v měření. Večer se přihlásila na icq Monča. Tak jsme kecaly a kecaly a kecaly. Rozebíraly jsme všechno možný. Bylo to super. No v tomhle depkovým období jsem to opravdu potřebovala. Oni doma snad ani netuší, jak se mi taky po nich stýská. Kdyby tady se mnou byli, tak by to bylo hned lepší. Ale utíká to tady moc rychle. Takže ani se nenaděju a budu se všema zase pěkně doma.

pátek: Dneska opět pokračovalo měření. Je to fakt velká zábava. Jednou za čtvrt, půl nebo tři čtvrtě hodinky a nebo za hodinku změním parametry v počítači a pak zase čekám. Kdyby aspoň vycházely nějaké dobré výsledky. Ale zatím mi to připadá, že výsledky jsou nulové. Jsem zatím po prvním týdnu pořádného měření, ale jestli to tak půjde dál, tak naměřím velký nic. A ještě k tomu je to zatím nuda k zbláznění. Ještě že mi dneska Monča poslala dva svoje protokoly do chemie. Tak jsem nad tím asi dvě hodiny bádala. No a když jsem něco z těch pokusů, které dělali, nevěděla, hledala jsem na netu, jak by to asi mohlo být. Nakonec jsem to co Monči chybělo doplnila. Snad to bude dobře. Dalším oživením mého pobytu v laboratoři byla tentokrát Macarena. Přišla jako by nic zeptat se, jak mi jde měření. No a pak si ke mně sedla a že si dáme mluvní cvičení v angličtině. Musím teda říct, že Macarena se v angličtině docela dost zlepšila. Mluví o moc líp než před těmi třemi měsíci, kdy jsem sem přijela. To teprve s angličtinou začínala. Tak jsme klábosily, kde bydlí, kam se chystáme teď o víkendu, o Blance a tak. No a pak mi ještě napsala maminka. Psala, že zítra jsou na ples. A jelikož s nima nechtějí jít žádní chlapi, tak to bude dámská jízda. Tak doufám, že si to baby pořádně užijou. Před siestu jsem dneska zůstala v labině. Ale v pět jsem to pro tento týden definitivně zabalila a šla domů. Jelikož dneska bylo fakt krásně, tak jsem v tom studeným bytě nezůstala a dala jsem si procházku do Mercadony. Cestou jsem si chvilku sedla v parku, kochala se fontánou a užívala si sluníčka. Když jsem se pak doplácala domů, Zuzča zrovna přišla z mega nákupu. Tak jsem se najedla, umyla všechno možný i nemožný nádobí a pak už jen sladké nicnedělání.  

sobota: Tak dneska byl v plánu výlet. Původní plán Aracena padl už včera, jelikož jsme neměly dost lidí na obsazení půjčeného auta a ve dvou by se nám to nevyplatilo. Takže jsme chtěly jet aspoň někam busem. Zuza ale přišla ze včerejšího večírku brzo ráno, takže když pak v poledne vstávala, tak jí nebylo zrovna ok. Takže jsme výlet přesunuly na zítra. Mně to bylo celkem jedno, jestli dneska nebo zítra. Jen doufám, že nám vyjde počasí. Tak jsme se vrátily do postelí. Zuzča spala a já pracovala na pojednání k disertace a četla si. No a taky jsem dopisovala deníček na stránky. I když bylo venku zase krásně, tak se nám už pak navečer ani nikam ven nechtělo. Holt lenost je lenost. Ale snad si to vynahradíme zítra.

neděle: Hurá! Dneska jedeme na výlet! Asi v deset jsem se přemlouvala, že už konečně musím vylézt z postele. Chtěla jsem si ještě před odjezdem dát sprchu a umýt si vlasy. Nakonec jsem se z postele vyškrábala asi v půl jedenácté, ale dalo mi to teda práci. Přípravy na náš výlet vrcholily. No a ve čtvrt na jednu jsme konečně se Zuzčou opustily náš skromný byteček a v půl už jsme seděly v místní městské hromadné dopravě. Všechno jsme měly skvěle promyšlené a ve třičtvrtě jsme měly být na autobusáku, kde na nás čekala Blanka. Jenže to bysme prostě nebyly my, aby nenastal problém. Ale tentokrát jsme za to fakt nemohly. V Huelvě se totiž zase konala nějaká sláva. Španěláci totiž něco oslavují skoro pořád. Tentokrát byla jakási oslava patrona Huelvy svatého Sebastiana nebo koho. Takže všude spousta lidí. Autobus nás vyhodil úplně někde jinde, než jsme chtěly a pak už jsme se snad celou Huelvy prodíraly mezi davy a zástupy lidu. My ten bus v jednu snad ani nestihneme. Teda my jsme vlastně ani nevěděly, jestli vůbec v jednu jede. Ale tak nějak jsem vydedukovala, že v jednu nebo v půl druhé z autobusáku jedou busy snad na všechny strany. Tak jsme to na tu jednu prostě riskly. Na autobusák jsme přiběhly za tři jedna. Dostaly jsme sprďáka od Blanice, kde že to jsme, že už na nás zase čeká. No a jelikož už jsme si nestihly koupit zpáteční lístek na bus u okýnka, tak jsme to musely zvládnout u pana řidiče. A kam že jsme to vůbec jely? Naše tentokrát pouze dámská sestava mířila do nedaleké Niebly, městečka, kde měl být podle našich informací hrad. A taky byl. Ale chvilku nám trvalo, než jsme ho vůbec  našly. Návštěvníků tam moc nebylo. Vlastně se chvilkami i zdálo, že tam jsme samy. Ale to nám vůbec nevadilo. No a to bysme nebyly my, abychom si všechno nevyzkoušely a neosahaly. Nejlepší v této disciplíně byla zaručeně Blanka. Vyřádila se hlavně v mučírně, ale pravda, některé mučící nástroje si radši nevyzkoušela. Po třech hodinách prolízání snad všech možných i nemožných koutů nieblovského hradu jsme usoudily, že už nám Niebla nemá co dalšího nabídnout a že jedeme domů. Bus v 16:40 jsme stíhaly přesně na čas. Jenže jsme ve Španělsku, takže je téměř jisté, že dřív než v pět nic nepojede. A taky že jo. V Huelvě jsme si pak chtěly ještě dát kafčo a něco málo zakousnout. To by člověk nevěřil, jak je těžký najít v neděli otevřenou kavárnu. Ale našly jsme. Jídlo taky docela ušlo, jen bylo teda trošku mastnější. No mému žaludku se ale asi vůbec nelíbilo, takže mi to pak dal zřetelně najevo a celý večer a celou noc jsem trpěla. Na cestě domů jsme ještě potkaly Kubu, Bohouše a Fany a taky Tobíka. Holky s nima šly ještě na jedno kafčo. Já frčela domů. Jednak by mě druhá kávička už asi zabila a pak mi nebylo dvakrát nejlíp. Takže postel to opět vyhrála.

                         ...tak sem míří naše kroky...                                                             ...trpaslík u kostela...                            ...jedna z uliček na hradbami...

                       ...Hanička a Zuzanka...                                                         ...a další náměstí s kostelíkem...                                        ...malebné...

   ...koníci a v pozadí zase továrna...                                    ...rio Tinto...                                                                               ...a konečně jsme ten hrad našly...

            ...a už půjdeme i dovnitř, jen si koupit lístek...                                                     ...nádvoří... 

       ...už jsme v kuchyni...                                         ...dvě kuchařinky...                                        ...jestli to nebude dobrý, tak tě tou palicí přetáhnu... 

                    ...ve studovně jsme to všechno probádaly...                                ...a v ložnici jsme musely vyzkoušet postel...

...a zase nádvoří - zprava a zleva... 

      ...rytířka Blanka...                                                  ...boj!...                                                                  ...a další rytířka...

...tak mám té Zu to hlavinku ušmiknout?...          ...jestli mi ten foťák nedáš, tak tě zastřelím...                 ...a další žena v brnění...

              ...já tě tam zavřu a bude...                                                       ...pohled z hradu na hrad...                                                    ...hradby...

                             ...Niebla...                                                                                                                        ...a kousek přírody....

                                ....mučící nástroje všeho druhu...                                                                               ...někdo je o hlavinku kratší...

         ...takhle jsem dopadla...                            ...tady někdo prosí o milost a slitování...                       ...nedoprosila se...

           ...a tenhle asi tady ne...                              ...na některé nástroje jsme si sáhnout nemohly...                      ...a některé jsme radši nezkoušely...

         ...teď by se ty kuše ze zbrojnice hodily...                                        ...tak jsme se vyblbly a vzhůru ku domovu... 

pondělí: Po víkendovém užívání si volna a sluníčka opět volá škola. Hned po příchodu jsem se vrhla do práce. Jenže jak moje práce rychle začala, tak taky skončila. Došlo helium. Nové dovezou až zítra, takže pro dnešek se měřit nebude, protože bez helia to prostě nejde. Aspoň jsem odchytla Tamaru a probraly jsem spolu dosavadní výsledky. Poradila mi pár další věcí, které mám udělat. No a když není co dělat, tak jsem si povídala s mamčou a Blankou. Na siestu jsem jako obvykle šla domů. Jídlu jsem ale dneska moc nedala. Pořád mi není zrovna ok. Jen doufám, že ta bolest na pravé boku nebude ozývající se slepé střevo. To bych pak nevěděla, jestli mám spíš jet domů a nebo se vydat do rukou místnímu zdravotnictví. Lepší na to nemyslet. No a aby mi čas ve škole po siestě rychleji utekl, tak jsem se pustila do přidávání předvánočního bowlingu na stránky. Španělska už je tam hafo, takže teď taky něco málo z domova.

úterý: Můj bráška Petišek má dneska narozky. Tak doufám, že moje pusa k němu doletěla. Dáreček už dostal předem před mým odjezdem zpátky sem. Hurá. Přivezli helium, může se měřit. Takže hned po ránu (asi v jedenáct) jsem udělala optimalizaci a kalibraci detektoru a pak ještě asi dvě měření. Víc už jsem nestihla, jelikož jsem se byla spolu s děckama z laborky podívat, jak vypadá obhajoba doktorské práce tady ve Španělsku. V postatě to bylo skoro stejné jako u nás. Jen s tím rozdílem, že tam byla snad celá rodina a spousta přátel té studentky, která se tam asi hodinu a půl snažila španělsky a i anglicky přesvědčit pět papalášů, že její thesis doctoral je skvělá. A podařilo se. Já jsem pak mizela do laborky, že budu pokračovat v měření. Ale přišel Fernando, že se bude konat malý přípitek a že mám jít s nima. Tak jsem šla. Z malého přípitku byl nakonec docela slušný rautíček. Jen bylo docela vtipný, že rodina i přátelé rychle zmizeli a zůstali tam jen lidi z naší laborky. Já jsem si zobla trochu těch různých jídel, jen tak na ochutnání a pak jsem šla ještě na obídek domů. Moje suchá bageta už na mě čekala. A odpoledne pak už bylo jen měření a měření a měření. Holky si tady hrají na detektivy. Na Nořin Skype na ukradeném notebooku se totiž někdo přihlašuje. Takže Zu přišla s tím, že Blančin kamarád doma vysledovat IP adresu a odkud by se ten člověk mohl připojovat. Nora s tím zítra půjde na místní policii. Tak jsme zvědaví, jak se tohle všechno vyvrbí.

středa: Zase to nezáživné měření. Je to nuda nad nudy. Ale musím vydržet. Dneska má svátek můj bráška Zdenda, teda krom dalších vlastníků tohohle jména. Chvilku jsem si s ním psala. Mimo jiné mi poslal odkaz na hlasování o nejpohádkovější hrad a zámek v ČR. A pro který jiný jsem asi tak hlasovala než pro můj nejmilovanější Pernštejn. Už se těším, až se tam půjdu zase na jaře podívat. No a pak jsem si taky písla s Ivčou a samozřejmě s mamčou. Jinak den byl opět zasvěcen mému elektronickému deníčku. Takže upravování fotek z Niebly, u kterých jsem se docela nasmála, a pak přidávání dalšího španělského týdnu na stránky.

čtvrtek: Narozeninové období pokračuje, tentokrát narozky slaví kamarádka Jitulka. Moje každodenní rutina měření byla dneska okořeněna pátráním po letence. Prošla jsem snad sto různých kombinací nástupů, přestupů a výstupů na různých letištích, všechny možné letecké společnost a nic. Nic nebylo podle mých představ. Jak by taky ne, ono totiž nasednout do letadla nejlépe v Huelvě a vystoupit nejlépe ve Smrčku tak nějak prostě nejde. Všechny lety byly moc drahý a nebo z nějakého důvodu blbý. Chudák maminka musela celý den číst moje tragické zprávy, že se domů asi nedostanu. Do užšího výběru se pak nakonec dostaly lety: Girona-Brno (menší problém dostat se do Girony a nízké váhový limit zavazadla), Barcelona-Vídeň (tady je menší problémek, jestli by pro mě někdo na to letiště dojel) no a největší favorit Barcelona-Praha (problémečkem tady byla trošičku vyšší cena). Nejvtipnější na tom všem je, že když jsem letěla sem, tak jsem měla letenku za skoro 6000 Kč a nic jsem neřešila. A teď tady řeším, abych za cestu nedala víc než 100 euráčů. V sedm jsem celkem slušně vzteklá opustila laborku a šla domů. Dneska se koná zase párty. Předpárty je tentokrát opět u kluků a opět se bude vařit. Tentokrát má Tobík v plánu moravské ptáčky. Ty nakonec byly a na stůl přiletěly i s vídeňskými noky asi v půl jedné v noci. Já jsem se této hodně pozdní večeře pro tentokrát vzdala. Můj žaludek se pořád trochu bouří, takže jsem ho nechtěla pokoušet. Tak jsem jen ochutnala jedno soustíčko od Zuzu, abych zjistila, jaké to papú dneska mají. Asi ve dvě jsme se pak spolu s Tobíkem, Zuzčou, Blankou, Bohoušem a Mary Paz vypotáceli z bytu. Někteří vzali cestu domů přímo a někteří si ji „zkrátili“ přes bar a diskotéku v centru.

pátek: Po včerejší párty bylo vstávání zase docela těžké. Ale už je pátek, takže se ve škole moc nezdržím. U měření jsem si dopisovala s mamčou. Ještě jsme spolu řešily ty moje letenky domů. Nakonec jsem z toho byla tak vyčerpaná, že jsem už chtěla mít všechno z krku. Takže když je jim doma jedno, kdy přijedu a kam, tak jsem zvolila původní plán návrat 27. března a odlet z Barcelony 10:35 směr Praha. Letenku jsem si dneska hned koupila. Takže za dva měsíce budu doma! Ještě si sice zbývá dořešit, jak se do Barcelony dostanu, ale to se snad už nějak udělá. Taky jsem dneska dostala krásný mailík od Zorinky. Ve tři jsem to pro tento týden odpískala a hurá domů. Tam to vypadalo jak u Šípkové Růženky. Všichni spali a spali. Tak jsem umyla nádobí, protože kuchyň vypadala trochu jako po boji a pustila se do chystání obídku. Pak jsem chvilku sledovala telku a v pět, když Zuzča odcházela na net a holky taky mizely z bytu, jsem je střídala v posteli. Spát se mi nechtělo, ale odpočinek s počítačem bodl.

sobota: Dneska jsem lezla z postele v půl dvanácté. V hlavě se mi pořád ozývalo bušení kladiv a vrtání, které už od devíti praktikují u sousedů. Vypadá to, že rekonstruují snad celý byt nebo co. Začali už včera a dneska se pokračuje. Jen doufáme, že to brzo skončí. V tom randálu se nedá žít. Stěny jsou tu jako z papíru, takže upřímně lituju sousedů pod nimi. Po vydatné snídani jsme se začaly se Zuzkou chystat na dnešní výšlap po Huelvě. Šly se podívat do parku Alfonso Sánchez nad radnicí. Z baráku jsme opět vylezly se slovy: „Sakra já nic nevidím! Kde mám ty sluneční brejle!“ a postupně si začaly odkládat jednotlivé svršky. Bylo moc moc krásně, tak jsme to vzaly pěškobusem. Sice je to docela štreka, ale aspoň uděláme něco pro své zdraví. Cestou jsme se ještě zastavily v Hypercoru. Pak už nám zbývalo jen vyplazení se na kopec do parku. Ale stálo to za to. Bylo to tam moc moc krásný. A kupodivu nikde ani človíčka. Huelvu jsem měly jako na dlani. Pobyly jsme tam skoro dvě hodinky. Vyhřívaly se na sluníčku, fotily a povídaly. Asi v pět, když už se začaly po siestě otvírat obchody, jsme se vydaly směr centrum. Stavily jsme se na mňamku a na kafčo. No a když už jsme byly v centru, tak jsme proběhly pár obchodů. V některých jsou pořád ještě povánoční slevy, tak proč toho nevyužít. Pak jsem ještě v Carrefouru dokoupily něco málo zásob. Původní plán jet domů busem byl ale malinko pozměněn. Když jsme zjistily, že jede až za dvacet minut, tak jsme usoudily, že za tu dobu už budeme pěšky dávno doma. A tak jsme se ověšeny igelitkami vydaly domů. Cestou jsme ještě udělaly pár foteček osvícených fontán na kruháčích. A pak už jen vyčerpáním padly k televizi.

                             ...Casa Colon...                                                                              ...vzhůru do parku...   

                              ...pod palmou...                                                                      ...kaskády parku...

                                              ...vlez do parku...                                                                           ...já se tady schovám a pak na tebe bafnu...

                                             ...Huelva...                                                                                                 ...a plácek v parku...                            

            ...a ještě jednou Huelva tentokrát se mnou...                                                             ...park Alfonso Sánchez v celé své kráse...

                           ...u deseti palem...                                                                                                                  ...foť rychle, já se bojím...

                                 ...jedna z kaváren...                                    ...konec ledna a vánoční výzdoba...                         ...kruhový objezd...

...další osvětlená fontána na kruháči...

neděle: Dnešní noc byla asi nějaká špatná konstalace hvězd nebo co, ale spalo se pěkně blbě. Už večer se mi i přes mega únavu špatně usínalo a v noci jsem se nevěděla, jak si mám lehnout. Zuzča na to prý byla podobně. Usnula asi v pět. Dokonce prý na tom byla tak špatně, že se pustila do psaní. Ráno jsme měly opět zpříjemněno ránami jako z děla od sousedů. Oni si snad s tou prací nedají pokoj ani v neděli. Takže rychle z tohohle kraválu pryč. No vůbec jsem nezáviděla našim maďarským spolubydlám, které přišly asi půl osmé ráno. Ty se asi moc nevyspí. V jednu hodinu vyvrcholily naše přípravy na další víkendový výlet a honem honem jsme šupajdily na bus. Před domem jsme ho už v dálce viděly. Takže poklusem klus na zastávku. Zu u toho ještě stihla sakrovat, že je to fakt hrozný, že člověka ani v neděli nenechají vyspat, chtějí po něm, aby vstával v půl jedné a ještě k tomu dobíhal autobus. No jo no, když se někomu nechce z postele, tak to má pak holt těžký. Na autobusáku jsme si ještě daly kafíčko a pak už ve dvě do Punty Umbríe. Cesta tam byla taková poznávací jízda po okolních vesnicích Huelvy. Ale po třičtvrtě hodině v autobuse jsme nakonec dorazily do cíle. Na pláž jsme to vzaly procházkou borovicovým hájem. A pak už jen celé odpoledne válení se na pláži. Na konci ledna v tílku a krátkých kalhotách, sluníčko svítí, moře šumí, ptáčci zpívají. To byl vždycky můj sen. No kdo by to nebral?! Bylo to super. Ale čas na pláži uplynul jako voda a v sedm už jsem busem svištěly zpátky do Huelvy. Doma jsme si ještě udělaly pozdní večeři a po únavném dnu užívaly odpočinku.

                 ...všude samá borovice...                                                        ...a kruháče s fontánou tu mají taky...

                 ...jedna fotka a jdeme dál...                                                              ...kampak to asi vede...

                    ...písečné duny...                                                                                   ...borovicový háj...

                 ...a cesta vedla až k vodě...                                                                ...a nikde nikdo jen ty dvě židle...

                       ...tenhle pohled miluju...                                               ...loď na obzoru...                                                         ...samá voda...

                   ...a tak jsem se slunila...                                                                                        ...válela...                      

            ...meditovala...                                            ...trochu se protahovala...                      ...prováděla artistické kousky...       

               ...a hlavně jsem si na pláži užívala volno...                          ...tak ahojky tam doma, zdravíme vás na konci ledna z pláže...

                        ...malebné...                                                                                                                ...Punta Umbría...

...voda, písek, vlny, pohoda...

                                        ...a chechtání racků...                                                                                                ...byla jsem tady...                           

                 ...a ještě jedno foto se Zuzankou...                                                                                     ...sluníčko už zapadá...           

                        ...jen aby se v té spoustě vody neutopilo...                                                                         ...jedno romantické foto domů...

                             ...to ale pálí...                                                                                                          ...tak pá pá sluníčko a zase zítra... 

18. týden: 28. ledna 2008 - 3. února 2008

pondělí: Víkend utekl jako voda. A je tu zase škola a opět ranní vstávání. Všechno začíná zase na novo. Optimalizace, kalibrace, měření. Kromě tohle rutiny jsem si dneska psala s Jitulkou. Pak jsem taky napsala emailík Zorce. No a hlavní věc, kterou jsem dneska zvládla a se kterou jsem se rozčilovala skoro celý den byla letenka ze Sevilly do Barcelony. Když už jsem konečně našla tu, která se mi docela líbila, tak jsem myslela, že mě asi trefí, protože při objednávání mi nešlo zadat v potvrzení mé emailové adresy zavináč. Zkoušela jsem to asi dvacet krát a pořád nic. Už jsem byla tak zoufalá, že jsem dokonce psala na onu leteckou společnost, že mám problém. No nakonec mě napadlo, zkusit jiný počítač. No a světe div se, povedlo se. Tak už mám obě letenky domů.

úterý: Hned po ránu mi náladu zkazil jeden mail. Přišla mi odpověď ohledně mého bydlení v Brně. Jana mi psala, že následujících čtrnáct dní moc v Brně nebude a že můj email přeposílá holkám a že se máme domluvit spolu. Já fakt nechápu, proč bych to s nima měla pořád dokola řešit. Už v říjnu věděly, že se začátkem dubna budu chtít nastěhovat zpátky. Já je teď teda kontaktovat nebudu. Mám z toho takový pocit, že mě chtějí aspoň do konce školního roku z privátu vyšoupnout. A já asi budu bydlet pod mostem nebo nevím. No snad to nějak dopadne a jen doufám, že to nedopadne špatně pro mě. Pro odreagování jsem se pustila do upravování víkendových fotek a pak do přidávání dalšího týdne na stránky. Večer se připojila na icq sestřenice Ivulka. Tak jsme spolu rozebíraly všechno možné. Ivule zrovna psala svoje první vysvědčení. Je s dětma ve škole moc šťastná. A já jsem za ni moc ráda, že se jí práce moc líbí a je tam spokojená. Jaká čeká budoucnost na mě, tak to je ve hvězdách. Vůbec netuším, kde nakonec skončím. Teď jsem zrovna ve stavu, kdy naprosto nevím, co bude a mám z toho docela strach. Ale za svou cestu musím bojovat.

středa: Dneska ráno jsem měla mít schůzku s Tamarou. Schůzka byla, ale až v jednu. Do té doby jsem si naštěstí stačila projít svoje dosavadní výsledky (moc jich není ), takže jsem jí pak mohla předložit to, o co jsem se tady víc než týden snažila. Výsledkem našeho setkání bylo, že jsem mohla začít měřit znova, ale tentokrát s vyšší koncentrací standardů. To mě sice moc nepotěšilo, ale aspoň něco. Dneska jsem si taky konečně odhodlala napsat do školy na studijní kvůli těm mým státnicím, jestli je vůbec možné a tak. Během půl hodinky mi došla odpověď, ze které jsem sice moc moudrá nebyla, ale asi z ní v postatě vyplynulo, že by šlo podat si přihlášku a pojednání a zkoušku doplnit dodatečně. Takže do těch státnic v květnu asi nakonec přece jen půjdu. Ale uvidí se, uvidí. Taky jsem si chviličku psala s mamčou, ale ta teď má v práci moc práce, takže na mě příliš času nemá.

čtvrtek: Měření opět pokračuje. Už se cítím jako stroj. Pořád dokola to stejné. Vstát, najíst, do školy, měřit, ze školy, najíst, do školy, měřit, ze školy, spát a druhý den nanovo. Jedinou změnou jsou víkendy. Dneska jsem měla den obohacený prohlížením krásných foteček na Mončiných stránkách. Jsem vždycky strašně ráda, když přibudou novinky a fotky. Tak jsem se kochala, střídavě u toho brečela a smála se. Mají se tam domě moc dobře. Jsem za ně moc šťastná, ale trochu mě i mrzí, že tam nemůžu být s nima. Odpoledne jsem napsala bráškovi. Jsem taky totiž skoro měsíc, a zatím to vypadá, že rčení sejde z očí, sejde z mysli, platí doslova. Skoro nikdo mi nepíše. Takže jsem to dneska vzala do svých rukou a ohlásila se sama. Nakonec jsem si psala jak se Zdendou, tak i se Zuzčou. Dozvěděla jsem se nějaké ty novinky z domova a bráška mi poslal na přeložení manuál k nějakýmu autorádiu. Byl to překlad ze slovenštiny. Český zákazník asi neumí slovensky. Ale co aspoň jsem měla co dělat. Šlo to docela rychle, takže jsem to bráškovi nakonec přeložila celé a doplnila i o obrázky.

pátek: Co já budu dneska měřit, to nevím. No nakonec jsem si práci našla. A dokonce to snad i vypadá, že ty výsledné grafy snad i k něčemu budou. Aspoň mně se to tak zdá. Ale ještě uvidíme, co tomu řekne v pondělí Tamara. Hned jak jsem došla do školy, dokončila jsem bráškův slavný manuál a poslala mu ho. Byl zase v práci. Dneska to byl takový rodinný den. Psala jsem si zároveň s mamčou, s Mončou, Zdendou i se Zuzkou. Za Petiška psala Monča. A taky jsem dneska musela napsat na stránky přáníčko tatíkovi, který bude mít zítra narozeniny. Mamča psala, že jdou dneska večer zase na bowling, že kluci chtějí oslavit narozky. No to bude asi zase super pařba. Docela jim závidím. Asi ve tři, když šla Zu na obídek domů, tak jsem to pro tento týden definitivně zabalila a šla taky. Stejně už mě to ve škole už nebavilo a na práci nic nebylo. Takže jsme se nepapkaly a koukly na naši oblíbenou taneční školu, kterou celkem pravidelně každý den sledujeme. Zu pak šla zpátky na počítače a já se vydala nakupovat.  Nákup v Carrefouru se opět proměnil v přemístění snad veškerého zboží z obchodu do naší ledničky. Ještě že jsem si vzala batůžek, abych cestou zpět nevypadala jak vánoční stromeček ověšený igelitkami.

sobota: Hurá, sobota a odpočívání. Hned po opět poněkud pozdním probuzení jsem poslala smskové přáníčko taťuldovi k narozeninám. Doufám, že si ten bowling včera dostatečně užili. Tento víkend je zasvěcen karnevalům. Probíhají po celém světě. No a Španělsko se svou zálibou slavit co se dá, samozřejmě nesmí ani v těchto radovánkách zaostávat. My jsme původně měly v plánu navštívit karneval v Cádizu, ale nakonec jsme se rozhodly zůstat v Huelvě, protože Zu měla hodně učení (v pondělí ji čeká zkouška) a já mám práce taky dost. Takže mně vůbec nevadilo, že nakonec nikam nerazíme. A jelikož jsme zjistily, že má být nějaký průvod i v Huelvě, tak jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat aspoň tady. Průvod měl začít v pět. Jenže s naší rychlostí a taky díky tomu, že Melinda ještě uklízela jejich pokoj, jsme z domu vycházely asi v půl šesté. Tak jsme šly směrem do centra, průvod nikde, ale zato všude spousta lidí a hlavně dětiček v maskách všeho druhu. Holky se pak rozhodly, že si zajdou na kafčo a na zákuseček. Mně se ale vůbec nechtělo a taky jsem nebyla zrovna ready. Takže jsem se od nich odpojila a šla zpátky domů. Cestou jsem se ještě stavila do Mercadony, koupila pečivo a něco k pití. Doma jsem pak naložila maso na zítřejší oběd, dala si sprchu a se skleničkou sherry zalezla do postele a pracovala na pojednání k disertačce. Nějak se mi nechtělo s nikým komunikovat a dostala jsem chuť být sama a pracovat. Zu s Melindou nakonec průvod viděly. Ale prý snad ani nebylo o co stát. Večer přijela se Sevilly Nora se svou sestra a jejím přítelem. Takže náš bys se dočasně proměnil téměř ve vojenské ležení, kde se pleteme jeden před druhého.

            ...opět svítící nápis nad silnicí...                                                                ...setkání rodinek...

     ...zúčstnili se i ti nejmenší...                     ...po ulici se procházeli různí tvorové...                      ...tak foťte...

...karnevalový průvod Huelvou...

                                   ...jsou to ženské nebo chlapi...                                                                                     ...cesta domů...

         ...tatínci s dětmi u skákacího hradu...                                                 ...a už jsme doma...

neděle: Ráno jsem přemýšlela, jestli z té postele vůbec vylízat. Nakonec jsem se přemluvila a šla si nachystat snídani. Využila jsem příležitosti, že je volná kuchyň a Maďaři jsou pryč a začala předchystávat věci na oběd. Dneska budou špízy. Jelikož jsme nějak neměly špejle, tak jsem napichovala maso a zeleninu na párátka. Ale co, svůj účel to splnilo. Zrovna jsem byla tak v půlce a přišla Norina rodinka. Samozřejmě se mi v kuchyni začali plést. Nora ukázala své drahé sestře, kde co je a pak se šla usadit k televizi a nechala Eriku, aby jim nachystala snídani. No tak to jsem docela koukala. Ale co, je to jejich věc. Já jsem dokončila obědové přípravy a přesunula se k sobě do pokoje. Pak jsem skoro celý den jsem strávila v postýlce. Ono se ani nic moc jiného dělat nedalo. Venku bylo dneska tak tak všelijak a místnost s telkou okupovali Maďaři. Takže jsem praktikovala ležing, a počítačing. No a občas jsem si zaběhla do kuchyně pro čajík. Ve tři se náš byt konečně trochu uvolnil, protože maďarská většina odešla na fotbal. Takže jsme se Zu osaměly. Přepadla mě strašlivá nuda. Nevěděla jsem, do čeho píchnout. Do žádné intelektuální činnosti se mně moc nechtělo. Spíš jsem potřebovala nějakou manuální práci. A našla jsem. Umývání oken. A dokonce jsem i přišla na to, jak umýt obě poloviny. Máme totiž ty nejblbější zašupovací okna, jaké kdy svět viděl. Takže se nikomu do jejich mytí dvakrát nechtělo. Vlastně to vypadalo, jako by je nikdo nemyl od doby, kdy se tenhle barák postavil. Takže jsem nakonec umyla všechna okna, teda kromě toho v pokoji našich drahých maďarských spolubydlících. Ale stejně to asi dopadne tak, že až odfrčí, tak se do něj pustím. Zuzanka se celý den pilně učila. Vůbec jsem jí to nezáviděla. Pak jsem dala péct náš pozdní oběd. Špízy i syrové vypadaly dobře. Nakonec byly super i udělané. Prostě mňamkózní. A samozřejmě nechyběla sladká tečka nakonec. Nebaštily jsme se až až.

              ...špízy připraveny - jen je dát do trouby...                                                                  ...špízy hotové...

      ...tabule připravena...                           ...a už to máme na talíři...                                                               ...sladká tečka nakonec...